O autorovi
ILONA VÍCHOVÁ VIKTOR HULÍK - VARIABILY
.
Východiskem Hulíkovy tvorby je princip koláže. Zajímá jej téma proměny zkoumané s vědomím, že jakákoliv změna funguje jako spouštěč celého systému vzájemně provázaných dějů. Hulíkův „obraz“ tedy není klasickým zobrazivým médiem, ale ohniskem pro vznik nových významových i komunikačních kvalit a jejich variant. Důležitými pojmy jsou pro něj procesuálnost a dějovost, ale taktéž relativita a ambivalence, tedy pojmy vztahující se jak k principům tvorby tak zpětně k podstatám lidského vnímání.
Na počátku 80. let se v Hulíkově ateliéru začaly objevovat pozoruhodné reliéfní koláže vytvořené manipulací ofsetových krajin. Nejdříve statické, později pohyblivé - tzv. rotory a kývače. V návaznosti na ně vznikaly od poloviny 80. let první variabily označované autorem jako „posouvače“ nebo „projekce“. V nich Hulík dospíval k úvahám nad daností výchozí struktury a nad možnostmi jejich formálních a zejména obsahových proměn. Sledováním procesů směřujících od vymezení k nahodilosti, od systému k odchylce, od řádu k chaosu, a zase naopak Hulík odkazuje k principům transformace a proměnlivosti přírody a jejích dějů, kterých jsme my lidé přirozenou součástí. Základem variabilů je opět ofsetová krajina nařezaná na pruhy. Ty jsou nakašírovány na slolitové /lepenkové pásy, sestavené z několika pohyblivých dílů na principu skládacího metru. Na vnitřní část je vždy nanesena barva a jednotlivé složené pásy pak ukotveny na desku. Tak vzniká horizontálně (popř. vertikálně) členěná obrazová skladba, která vzhledem k reálnému traktováním získává potenciál mnoha možných prostorových přeuspořádání. Divák totiž může s jednotlivými pásy volně manipulovat, přetvářet jejich konfigurace, formovat vzájemné vztahy a stát se tak aktivním spoluúčastníkem vznikajících pochodů a proměn.
Téma variability se v souladu s Hulíkovým zájmem o experiment uplatňovalo od 90. let taktéž v cyklech počítačových grafik. Nosnými pojmy je zde opět procesuálnost a pohyb, které mají tentokrát nereálný (fiktivní) charakter. Podobně jako u trojrozměrných variabilů, ani zde není cílem finální podoba oné proměny, ale její průběh a variování, dokumentované v serielních cyklech. Řád linií a mřížek je postupně narušován a rozpadá se v chaos, který se ovšem v určitých fázích opětovně integruje v kompaktní shluky čar a nakonec v ucelené barevné plochy. Zde si uvědomíme nejlépe, že Hulíkovo vnímání proměny (a to v rámci celého jeho díla) ve výsledku neodkazuje k jednotlivostem a k destrukci a ale naopak k syntéze struktury, respektive světa.
Zmínění variabliy založené na systému výklopných a posuvných pásů vyústily po roce 2000 v lapidární „konstrukce“ označované jako „geo-posouvače“. Tvořeny jsou několika vrstvami ploch spojenými v jednom bodě (popřípadě v několika málo bodech) kruhovým kovovým šroubem. Výchozí poloha těchto variabilů má většinou naprosto minimalistickou kompozici. V ní je jako v „latentní rovině“ uložena celá řada kompozičních variant, přeskupení a zvratů, od jednoduchého posunu až po rozevření struktury do složitých tvarových systémů. Kompozice je budována jasným geometrickým tvaroslovím (většinou čtvercem, jeho přiřazováním, popřípadě násobky) a vzájemnými vztahy jednotlivých barev. Kromě výrazně barevných „geo-posouvačů“ vznikají v Hulíkově ateliéru i velmi radikální černo-bílé popřípadě černo-bílo-šedé varianty, ve kterých napětí mezi možným a učiněným, pomíjivým a stabilním, náhodným a záměrným vyznívá nejintenzivněji. Omezením barevnosti na základní polaritu černé a bílé (např. Malý geo posouvač č. 26 z roku 2008 nebo Sřední geo-posouvač č. 7, z roku 2009) Hulík docílil neuvěřitelně silné reduktivní formy, která (z hlediska celého Hulíkova díla) nejpříkladněji odkazuje k principům konceptualismu a objektivizace výtvarného vyjádření umělecké generace 60. let. Proto není divu, že jedním z přátel Viktora Hulíka byl právě Radek Kratina.
Principy variability Hulík paralelně uplatňuje i v tzv. geo-grafikách vytvářených prostřednictvím počítačového programu, a v posledních letech také v trojrozměrných objektech (Hulik´s Cube, 2009) a v klasicky malovaných obrazech (Black, White, Grey, 2009-10). Tato média se na rozdíl od posouvačů soustředí na prezentaci statické výpovědi bez možnosti aktivní účasti diváka, ovšem nesmíme opomínat, že cyklus obrazů při instalaci nabízí možnosti volného přeskupování i svobodu orientace při přiřazování sousedících ploch. Taktéž v objektech je téma proměny a variability stále přítomno a záleží jen na volbě autora (popř. kurátora), jakým systémem bude kompozici organizovat.
Tématem práce Viktora Hulíka jsou, jak již bylo uvedeno, principy proměny, dějovosti a variability, tedy jevy, které úzce souvisejí s fenoménem času. Proto je základem Hulíkovy citlivosti vnímání a uvědomění si problematiky časovosti, tedy pojmu, který je nezbytný nejen pro vznik veškerých pohybových dějů, ale i pro „bytí“ obecně.
Ilona Víchová, červen 2010
.